Vila s tichou minulostí

Dětská psychiatrická léčebna v Dubí plná záhad a domněnek, jenž v nás vyvolávají až mystické představy, nenechá naši mysl v klidu, dokud nenajdeme alespoň knoflíček z důkazů o událostech za těmito zdmi.

Přináším zpověď bývalého pacienta této léčebny.

Rozhovor:

(Roman S.)

Ve kterém roce jste léčbu podstoupil?

V Dubí jsem se léčil od září do listopadu 1966. Jelikož jsem narozen 4. 9. 1960, bylo mi čerstvě šest let. Podle záznamů, které jsem nalezl v bytě po matce, jsem trpěl neurózou těžšího stupně, byl jsem opožděný ve vývoji mentálně i motoricky, nebyl jsem schopen setrvat v dětském kolektivu asi kvůli extrémnímu neklidu. Ještě ve třech letech jsem nemluvil. Hospitalizaci doporučil psychiatr či psycholog z Ústí nad Labem Sáva Srp. Mohl však být ovlivněn otcem a jeho právníkem. Otec se s matkou rozvedl a musel na ni platit jakýsi příspěvek, jelikož se matka o mě starala doma (do školky mě nemohla dát právě kvůli mému psychickému stavu). Když bych zůstal trvale v ústavu, nemusel by tento příspěvek na matku platit. Tyto soudní tahanice započaly už někdy v roce 1965 a vlekly se až do začátku sedmdesátých let.

Jak dlouho trvala?

Nastupoval jsem tam někdy na začátku září a setrval jsem tam zhruba do 20. listopadu. Pak léčebnu na čas vystěhovali kvůli karanténě. Snad šlo o spálu. Když karanténa skončila, už mě zpátky nepovolali.

Vzpomínáte si, kolik dětí sdílelo jeden pokoj?

Bohužel se mi mnoho konkrétních vzpomínek nevybavuje. Na pokoji nás bylo jistě více a museli jsme tam být kluci a holčičky pohromadě, jelikož si pamatuju, jak jednoho rána ležel venku první sníh a nějaká dívenka nahoře na palandě se radovala, že budeme stavět sněhuláka. Je legrační, že můj celoživotní koníček a nyní i moje profese – meteorologie – se projevil už tam a hned jsem ji musel poučit, že jde jen o poprašek vlhkého sněhu, který brzy roztaje.

Jak jste s dětmi trávily volné chvíle? Vybavujete si nějakou hru, která Vás bavila?

Já se vyloženě těšil na výlety do okolních lesů. Ještě teď když jdu na podzim po dubovém či bukovém lese a šlapu na bukvice či žaludy, známá vůně mi vyvolá vzpomínky na Dubí. Moje matka se se mnou nesměla vidět, aby nenarušovala soudní rozhodnutí. Tajně nás doprovázela, skrývala se v okolních houštinách a alespoň nás sledovala pohledem. Já o tom přirozeně nevěděl.

Jaký byl Váš vztah k řádovým sestrám?

Matka si zapsala, že jsem po návratu z léčebny mluvil o tom, že nás sestřičky bily. Tohle je citace z matčina zápisníku: „Dnes usíná zase těžko, stále zpívá a hýbe s sebou. Ale oči má takové unavené od těch tabletek. Pořád mluví o tom, že je tam sestřičky bily a moc ošklivá slova a návyky se přiučil.“ (22. 11. 1966). Mezi sestrami vynikala krutostí jakási sestra Bonifáca. Prý to byla vrchní sestra. Myslím, že byla tenkrát mladá. Matku přemlouvala, aby mě v ústavu nechala co nejdéle, nejlépe celý rok, než bych nastoupil školní docházku. „Proč ho brát domů? Tady je mu dobře, alespoň se jeho rozumové schopnosti přestanou na chvíli vyvíjet.“ (Z rozhovoru vrchní sestry v Dubí s maminkou, 19. 10. 1966). Pro objektivitu však musím dodat, že sestry měly opravdu obtížnou práci. „Ale já tam ty děti viděla a hlavně slyšela, stále tak křičí a na některých ta nemoc je moc vidět,“ zapsala si matka 26. 9. 1966. Podle primáře MUDr Petra Boše jsem tam byl jako jednooký mezi slepými, který „ze své sebejistoty čerpal, aby chlácholil ostatní.“ (3. 10. 1966).

Našel se v léčebně někdo, komu jste důvěřoval?

Na nikoho konkrétního si nepamatuju. Snad tam měl být ještě jeden chlapec, který se v ústavu ocitl kvůli soudním tahanicím mezi matkou a otcem jako já. Ale jméno už nevím. Prý jsme na tom mentálně byli podobně a rozuměli jsme si.

Prozradíte Váš nejemotivnější zážitek z léčebny?

Je jich několik. Jednou v noci jsem šel na záchod. Na chodbě jsem zaslechl pláč. Hledal jsem jeho zdroj a spatřil jsem u zdi ve výklenku ke zdi přitisknutou sestru Bonifácu. Zeptal jsem se, co ji bolí. A ona odpověděla: „Bolí mě srdce.” Od té noci ke mně byla hodnější. Najednou se změnila. Snad jsem byl tenkrát jediný, kdo se jí zeptal, co ji bolí… Někdy v roce 1997 či 1998 jsem do léčebny zabloudil během návštěvy Teplic. Tou dobou jsem už žil na Šumavě. Budova léčebny byla čerstvě vystěhovaná, na podlaze ještě ležely pohlednice, které dětem posílali rodiče, a pod nohama mi vrzaly střepy z rozbitých oken. Hledal jsem místo, kde jsem Bonifácu v tu noc objevil. Ale jediné, co jsem poznával, byla výtahová šachta. Najednou mě napadlo pokleknout. Perspektiva malého chlapce je přece jiná. A hned jsem ten výklenek uviděl. Druhý zážitek je spojen s jakousi prolézačkou. Ty prolézačky byly v dřevěném přístřešku, po kterém už nyní v objektu nezůstala žádná stopa. Sestry nás (asi v rámci terapie) nutily, abychom tam cvičili, a já z nich měl hrůzu, muselo se tam vtěsnat do úzkých průlezů, jimiž to šlo jen dál, zpět nebylo možno, vybavuje se mi, že jsem strachy křičel, přesto jsem to musel absolvovat, i nějaké rány tam padly. Třetí vzpomínka je na pomezí snu a skutečnosti. Vybavuje se mi bíle vykachlíkovaná místnost, jakási vyšetřovna. Je tam ostré umělé světlo a prožívám ukrutnou bolest, přičemž v ruce svírám cosi gumového, jako nějakou hračku, která s tou bolestí souvisí. Později jsem zjistit, že se tam na konci šedesátých let léčilo elektrošoky. Je možné, že šlo o něco takového, ale tady jde opravdu jen o dohady, nerad bych obvinil personál a doktory, mohl to být nějaký můj panický děs. Míval jsem hrozné představy, které mě vháněly do psychóz. Když jsem teď vstoupil do ruiny léčebny, objevil jsem tam několik bíle vykachlíkovaných místností, ale mohlo jít i o prádelnu, kdo už to teď zjistí? Škoda, že o tu léčebnu nebyl zájem dříve, někdy na konci devadesátých tam bylo všechno ještě zachovalé.

Co byste vzkázal dětem, které pobývaly v léčebně ve stejnou dobu jako Vy?

Moc rád bych se setkal s někým, kdo byl v léčebně na podzim roku 1966. Třeba by mi pomohl objasnit, co se dělo ve vykachlíkované místnosti, co znamenaly ty příšerné prolézačky či zda má někdo z nich stejnou vzpomínku na vrchní sestru Bonifácu. Věřím, že ti, co se tam léčili, o tom nechtějí moc mluvit na veřejnosti. Ale myslím, že se není čeho bát. Jsou jistě o mnoho dramatičtější vzpomínky na dětství. Jisté je, že to místo bylo před pohledy zvenčí hlídané. Někdy v patnácti letech jsem se tam šel podívat, zastavil jsem se u vrátek, a to bylo křiku. Sestra se vyklonila z okna a hnala mě odtamtud: „Co chcete? Tady nemáte co dělat!“ Ani jsem jí nemohl říci, že jsem se tam jen přišel podívat jako někdejší pacient.

Co ve Vás pobyt v léčebně zanechal?

Jsem vděčný za každou životní zkušenost. Myslím, že jsem se naučil pomáhat dětem, které na tom byly ještě hůř než já. Když jsem do léčebny nastupoval, dostal jsem na starost nějakou vystrašenou holčičku, která plakala. Seděli jsme dlouho na chodbě, před námi na zdi visely nějaké snad nástěnky, těžko říci. Cítil jsem už v těch šesti letech, že bych tu malou měl chránit. A to jsem byl jedináček.

Děkuji za rozhovor!

Zámeček v záhadách