Petr Casanova: „Střípkem štěstí...“

Srdce štěstí seženeme na poutích a na jarmarcích, pro to opravdové šťastné srdce musíme jít trochu dál. Cestou poznání.

Štěstí si každý z nás nosí v sobě, z toho vyplývá, že ani pravidelné vycestování do zahraničí nás neučiní šťastnějšími, pakliže bývají cesty pouze střípkem v životní mozaice. Co si o tom myslíte?

Štěstí je stav mysli, kterého lze dosáhnout na kterémkoli místě a v jakémkoli čase. Pro mnoho lidí je však změna stimulem. Ne nadarmo se říká, že změna je život. Určitě tedy cestování může u mnoha lidí přispět k většímu prožitku štěstí už proto, že změna kulis a myšlenek, tudíž vnějšího i vnitřního prostředí, pomůže k přeostření z negací, kterými jsme někdy přesyceni, na obyčejnou krásu, kterou ve stereotypním prostředí už přehlížíme.

Existuje podle Vás globální štěstí? A pokud ano, jak k němu dospět?

Ten pojem v psychologii neexistuje. Postřehl jsem, že ho použil Tomáš Klus v souvislosti s definováním stavu, kdy ho naplňuje, jsou-li šťastní lidé kolem něj. K tomu určitě člověk může dospět tím, že začne přát druhým ne neštěstí, ale štěstí, potažmo radovat se pak ne z jejich neštěstí, ale štěstí. Život nás tohle učí prostřednictvím lásky. Svým nejbližším, hlavně pak dětem, nepřejeme nic zlého. Samozřejmě by bylo fajn, a za to Tomáše chválím, kdyby více lidí přálo štěstí i lidem neblízkým, neznámým. V zásadě to však za globálně možné nepovažuji. Je totiž dobře, že na světě je i neštěstí. Nebýt neštěstí, neuvědomujeme si a neoceňujeme štěstí. Dokonce platí, že o štěstí toho nejvíce vědí lidé, kteří před jeho dosažením byli hodně nešťastní.

Víra a vize, základní pilíře štěstí každého z nás. Pokud vlastní vizi tlakem okolí neuskutečníme, je možné, že nás časem naprosto opustí?

Možné je pouze to, co dovolíme. Jak Rochefoucauld řekl: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ Proto si myslím, že jestliže šlo o opravdový niterní sen, pak nás neopustí. Vrátí se. A s ním naše potřeba překonat nejen okolí, ale především sebe, svou slabost, svou pohodlnost raději podlehnout okolí a najít výmluvu než způsob, jak za svým snem jít. Karl Marx kdysi řekl, že podstatou štěstí je boj. Souhlasím s tím. Šťastným člověka udělá jen to, co si vybojuje. Jedině to, co něčím zaplatí, má pro něj hodnotu. A tak věřím, že sen, ke kterému se po čase vrátíme a pak ho dosáhneme, je pro nás možná ještě hodnotnější, než by byl napoprvé.

Knihu „100 nejkratších cest k Tobě“ považuji za klíč k vlastnímu srdci, protože ji lze skutečně číst se zavřenýma očima. Ovšem po přečtení mnoha dalších knih s obdobnou tématikou nabývám dojmu, že úspěšným se může stát každý jedinec, který dá přednost pocitům před rozumem, neboť právě rozum se s duší časem srovná...

Rozum a pocity jsou v jednom těle. Nejsou to soupeři. Rozum může svým pocitům porozumět, tak jako pocity se dokážou vcítit do rozumu. Můj pohled je takový, že úspěšným se stává především každý člověk, který překonává sám sebe – problémy, překážky, výzvy, kterým čelí. Tam se pocity a rozum oblékají do stejného dresu. Když překonáme sami sebe, jsme šťastní (pocit) a také si více věříme (rozum). Úspěšní lidé proto sami sebe úspěchem infikují a motivují. Jdou za pocitem, jdou za sebedůvěrou. Tomu, když člověk upřednostňuje pocit před rozumem, se říká mimo jiné instinkt nebo intuice. Ale to všechno má svůj prapůvod v rozumu, vzpomínkách. Je to výstřel z rozumu, který si ještě neumíme vysvětlit, protože přišel příliš rychle. Je to stejné, jako když vedle Vás někdo zařve a Vy poodběhnete. Je to bleskový instinkt, intuice, pud. Uděláte něco, co Vám až poté dojde. Ale jak pocit, tak rozum konají pro Vaše dobro. 

Intuice jsme my. Setkávám se ovšem i s lidmi, kteří neví, co cítí. Intuice jako by sama o sobě byla uzavřena pod pokličkou rozumu. Proč tomu tak je?

Pocit je rychlejší než myšlenka. Proto kdo se nechává řídit pouze srdcem, vypadá jako bez rozumu; a kdo se řídí pouze rozumem, vypadá jako bez srdce. Když ještě více poodstoupím od toho, co momentálně prožíváme a u čeho přemýšlíme „Proč se mi to děje?“ „Mám dát přednost rozumu, nebo citu?“ „Co mi vlastně říká intuice?“, pak zjistíme – z té velké vzdálenosti třeba i mnoha let –, že život nejlépe chápeme zpětně, jenže žít ho musíme směrem dopředu. Lidé se bohužel snaží všemu hned porozumět. Co nechápou, toho se bojí. Představte si ale, kdybychom jako děti příliš přemýšleli: „Jestliže při pokusu chodit upadnu a bolí mě to, proč bych se měl učit chodit?“ „Jestliže se mi ta písmenka pletou, proč bych se měl učit psát nebo číst?“ „Jestliže je mimo maminčinu náruč chladno, proč bych ji měl opouštět?“ A přesto v nás „cosi“ říká: „Jdi, pokračuj, nevzdávej to.“ To je hlas intuice, přírody, vesmíru, Boha, našeho Já – vyberte si, co chcete. Ten hlas, pokud si vypůjčím Váš výrok, není uzavřen jen pod pokličkou rozumu, ale našeho MOMENTÁLNÍHO rozumu. Všechno v životě se učíme tak, že to prožijeme. Abychom to ale prožili, musíme udělat nejprve krok do místa, kde to prožijeme, poznáme. Intuice nám říká i „Dotkni se té rozpálené plotny!“. To, co zabolí, je moudrost. Tak to být musí. Jinak bychom se nic nenaučili. Proto lidé, kteří se bojí své intuice (toho, po čem touží), zůstávají pořád na začátku.

Pokud existují spřízněné duše, pak by každý člověk v tomto životě mohl bezpodmínečně milovat jen jednoho partnera. Všechny ostatní zkušenosti by nám pomáhaly dojít právě k této výjimečné osobě. Souhlasíte?

Milujeme partnera, dítě, psa, sebe. Milujeme své rodiče, přátele, někdo i svou práci nebo sport. Milování je zvláštní magnetismus, který nás vede určitou cestou. Nedovolí nám sejít na scestí. Díky tomu, že milujeme konkrétní osoby, potkáváme jiné. A nepochybně směřujeme postupně k těm, které pro nás mají nějaký význam – pozitivní, nebo negativní zkušenost. Spřízněnou duší se stává ten, kdo je ochoten na takovém vztahu s námi pracovat a my s ním, a to neustále. Obvykle takových lidí za život mnoho nepotkáme. Častěji potkáme ty, kteří nám lžou nebo nás při první výhodné příležitosti zradí. A my je přesto, třeba i poté, stále milujeme, ponižujeme se před nimi, prosíme je o návrat. Mnohokrát v životě takto přehrabujeme kamení, a přitom přehlédneme diamant.
Mnoho lidí, kteří spřízněnou duši potkali, byli překvapeni, jak blízko celou dobu byla. Jenže oni ji neviděli. Nechtěli ji vidět. Nechtěli cítit to, co vyzařovala. Proto je důležité nejen najít správný vysílač, ale také být správným přijímačem – mít naladěnou společnou správnou vlnu.

Vaše oblíbené motto pro každý den?

Protože se každý den budím s jinou potřebou, mám i odlišné myšlenky nebo mantry, které mi v daný den pomohou. Kdybych měl všechny maximálně zobecnit, použiju dvě písmena. M a E. „ME“ v angličtině znamená „já“. Pro mě ale nejdůležitější je to, co za těmi iniciálami neustále sleduji. M jako Miř. E jako Eliminuj. To je moje nejčastější mantra. Jinými slovy: Soustřeď se na to, co je dnes podstatné, a eliminuj všechno ostatní.

S nerozhodností se trápí mnozí z nás. Říkává se, že první odpověď na naši otázku, která se nám ihned po probuzení vybaví, je správná. Přikláníte se i Vy k tomuto tvrzení?

V zásadě mívá první odpověď nejblíže k intuici. Neřekl bych, že ta odpověď je vždy objektivně správná, ale rozhodně je správná z hlediska našeho života. Vede nás nikoli cestami, které chceme, ale které potřebujeme. Vede nás přes prohry, bolesti, zklamání, ale právě díky nim pak dokážeme o to víc ocenit výhry, radosti, hrdost. Mnohdy první odpověď není nejlepší, nicméně to obvykle usuzujeme naším MOMENTÁLNÍM rozumem. S odstupem času si naopak uvědomujeme, že každý krok byl správný, protože nás vedl cestou, kterou si zasloužíme. I když nám to v prvních dnech, třeba i týdnech a měsících připadá přesně naopak.

Kdy vnímáte život jako nejkrásnější?

Když se s důvěrou nechám unášet jeho proudem. Když začnu chápat své chyby, přijímat své prohry, překonávat svou pýchu a stávat se obyčejným nedokonalým člověkem. Když jsem s někým, s kým mi je obyčejně dobře. Je jedno kdy a kde. A je úplně jedno, jestli po výhře, nebo po prohře.

Západ, či východ S L U N C E?

Miluji večery, protože je čas. Ve vzduchu a prostředí není stres, biorytmy se uklidňují, elektronické přístroje vypínají. Tehdy se hustou pavučinou wi-fi sítí opět začíná prodírat naše příroda, energie, ryzí myšlenky, sny, regenerace, meditace. S východem slunce nastává zase ten civilizační blázinec – roztáčejí se miliony běhacích koleček s křečky uvnitř, kteří se zase celý den za něčím honí, aby večer z toho kolečka vypadli a zjistili, že nejsou ani o píď dál než ráno. A tak nazítří začnou zase nanovo...

To nemám rád. Nechci potkávat nepřítomné lidi. Mám radost z lidí, kteří milují přítomnost, užívají si ji, zkrátka jsou šťastní. A to bez ohledu na to, co zrovna musejí prožívat. Štěstí není stav bez životních problémů a překážek. Štěstí je stav, kdy se naopak se všemi životními problémy a překážkami naučíme žít a překonávat je.

                                                                     Děkuji za rozhovor.