Řády a jejich kouzlo

30. 06. 2016 0:00:00
Řádové sestry. „Jak strohý život?“, napadne nás. Avšak filmová Sestra v akci by mohla být leckdy zrcadlem toho, jak se dnes žije v církevních řádech.


Přináším rozhovory se sestrami ze dvou různých řádů, které veřejnosti přiblíží skutečný řeholní život 21. století.


Rozhovor se sestrou Anežkou, OSB
(benediktinský řád)

Benediktinky Venio, jejichž klášter se nachází v Praze, jsou velmi benevolentní komunitou. Čím se tato komunita liší od ostatních?

Řád sv. Benedikta, ke kterému i náš klášter Venio patří, sahá svými počátky až do 6. století. V katolické církvi je tedy jedním z nejstarších a dodnes nepřetržitě existujících řeholních řádů. Domnívám se, že důvodem existence benediktinského řádu přes 1500 let (mužské i ženské větve) je neustálá „aktualizace“ jeho životního programu – oslavovat ve všem Boha – prakticky vyjádřeno – dělat dobré věci ve správném okamžiku a tím nejlepším možným způsobem. Přitom ale nejde o perfekcionismus, spíše jde o snahu zachovat zásadu „poznat a dodržovat správnou míru“. A to se týká jak modlitby, tak práce, mluvení, jídla, odpočinku... prostě všeho. Zní to možná docela jednoduše, ale ve skutečnosti to tak snadné zdaleka není, a to ani tam, kde sestry či bratři žijí v klauzuře, tedy v určitém uzavření od světa, natož pak tam, kde žijí mezi lidmi – např. ve školách, na univerzitách – nebo třeba jako my zde v Praze. Náš klášter benediktinek v Praze na Bílé Hoře (v Čechách zatím jediný) je zároveň prvním novým založením mnichovského opatství Venio. Ačkoli Venio vzniklo v roce 1926 v Mnichově zcela neplánovaně, je od samého začátku pevně zakotveno v benediktinské spiritualitě. Od ostatních benediktinek se tedy ve Venio odlišujeme tím, že pracujeme v civilních zaměstnáních (každá sestra je zaměstnána jinde, zpravidla pokračuje v tom, co dělala před vstupem do kláštera, popř. k čemu má vzdělání, nadání), pak se také lišíme tím, že nosíme běžný civilní oděv. Chórový plášť a závoj – viditelná znamení Bohu zasvěcených osob – nosíme pouze při liturgii, tedy při našich společných modlitbách a při mši svaté, případně při reprezentování benediktinského řádu.

Co mohu udělat pro to, abych byla přijata do kláštera?

Základem pro přijetí do kláštera je mou osobou rozpoznané a svobodně přijaté volání ze strany Boha. Prvotní impulz je tedy na Bohu, druhý už na mně. Jen na mně záleží, jak s ním naložím. Zpravidla je v Božím volání obsaženo i jakési tíhnutí k nějaké formě života, která už v církvi existuje. Takže nezbývá, než hledat daný řád, který žije podobně tak, jak to cítím v srdci. Po navázání kontaktu a postupném seznamování se způsobem života řádu lze uvažovat o případném vstupu do řádu. O vstupu do kláštera však rozhoduje a musí ho schválit i komunita či zástupce řádu, do něhož chce zájemce vstoupit. Konkrétně v našem benediktinském řádu je to dokonce tak, že se člověk rozhoduje nejen pro řád jako takový (tedy způsob „duchovního i pozemského života“ s jeho zvyklostmi), ale zcela konkrétně pro jedno společenství lidí, ve kterém chce žít po celý život. Nestěhujeme se tedy po pár letech někam jinam, celý život – nejsou-li závažné důvody ke změně – žijeme na jednom místě, jako jedna rodina, v níž jsou zastoupeny všechny generace. Samozřejmě platí, že kdo vstupuje do kláštera, musí být pokřtěný a vyznávat katolickou víru. Asi je ale dobře zmínit, že v Německu či ve Skandinávii žijí v duchu Benediktovy řehole i protestantské řeholní komunity.

Co byste vzkázala ženám – kdy je právě řeholní život tou pravou volbou?

Je věc Boží, kdy, koho a za jakých okolností osloví člověka. Někdy je to téměř neznatelný pokyn, který nicméně dlouho vrtá hlavou či v srdci, jindy zcela jasné znamení, které dokáže téměř ze dne na den zbortit všechny lidské plány a přání, zcela změnit smýšlení, dosud zažitý hodnotový systém. Někdo má dlouho předem tušení, že asi spíš patří do kláštera než do (občas) divokého života ve světě. Jiná žena zase plánuje založit rodinu a těší se na děti, když do jejích plánů vstoupí Někdo, komu se lze jen těžko ubránit, a nabídne jinou životní cestu. Není to cesta jednodušší ani náročnější, radostnější či výhodnější, více záslužná nebo snad lepší... je prostě zcela jiná, nepředvídatelná, ale zároveň tak nějak „šitá na míru“ pro toho, komu je konkrétně nabídnuta. Sama ze své zkušenosti vím, jak dobrodružná může být cesta s Bohem jakožto „životním partnerem“. Viděno z hlediska lidského – nikdo není kvůli svému způsobu chování a jednání předem určen k životu v klášteře a také nikdo z něho není předem vyloučen, i kdyby vedl kdovíjaký život. V tom je ono zvláštní tajemství Božího povolání. Bůh prostě zná člověka „zevnitř“, jeho nejskrytější přání, vzpomínky, myšlenky, a to od samého počátku jeho existence až po jeho poslední vzdech. Někdy může být až zarážející, a to nejen pro nás, řeholníky, ale možná dokonce i pro ty, kdo jsou spíše proticírkevně zaměření, na jaké lidi v klášteře narazíme. V té souvislosti mne napadá myšlenka, že možná dnešní člověk stále něco hledá, cestuje, aby našel něco krásného, zajímavého, fascinujícího, něco plného adrenalinu – není to třeba tak, že vlastně hledá osobního Boha, který je schopný víc než dost naplnit tužby či očekávání jakéhokoliv člověka, naplnit jeho vnitřní prázdnotu?

Je možné vstoupit do benediktinského společenství i v případě, že má žena potomky?

To záleží na okolnostech. Má-li nějaká žena už dospělé a soběstačné děti (a je vdova), může vstoupit do benediktinského řádu jako tzv. regulární čili chórová oblátka. Účastní se pak všeho dění v komunitě, má však jiný právní status. Další možností je tzv. „oblatura ve světě“. Dnes je poměrně častým jevem, že i ženy vdané, žijící v manželství a ve své rodině (nebo dokonce jako samoživitelky, svobodné matky), potřebují mít nějaké duchovní zázemí. I to může být formou tzv. oblatury, napojením na určité duchovní zázemí, na společenství lidí, se kterými sdílí podobné hodnoty, způsob myšlení. Taková oblatura je zároveň možná i pro muže nebo také pro oba manžely či pro celé rodiny nebo kněze, kteří nepatří k žádnému konkrétnímu modlitebnímu společenství. Nejde totiž o to, zajistit si něco dobrého množstvím vykonaných dobrých duchovních úkonů, ale o věrnost tomu, k čemu jsem se dobrovolně zavázal. Proto i tato „oblatura ve světě“ vyžaduje dvouletou přípravu.

Dům pro hosty, kde lidé mohou strávit několik dní v ústraní a klidu kláštera, považuji za velmi originální. Co vedlo k založení tohoto přístřeší?

Tuto myšlenku propagoval už sv. Benedikt. Tehdy v 6. století se hodně putovalo, záměry příchozích byly jistě různé, podobně jako i dnes. V podstatě je myšlenka přijímání pocestných vzata z evangelia, kde sám Ježíš říká: „Byl jsem na cestách a ujali jste se mne. Cokoliv jste udělali pro jednoho z mých bratří, pro mne jste udělali.“ To tedy nás (sestry) motivuje, abychom viděly v příchozích hostech nejen člověka, ale i vtěleného Boha, Ježíše Krista. Proto patří pohostinnost k základním prvkům našeho života. Nakolik je to jen pro každý benediktinský klášter reálné, má skutečně alespoň pár pokojů pro hosty. Nám v Praze se po několika letech podařilo zprovoznit dům pro hosty s docela slušným zázemím. Máme tak možnost nabídnout hostům strávit pár dnů v klidu, rovněž s přístupem na naše modlitby nebo do kaple, jak kdo potřebuje nebo si přeje. Náš dům slouží jak jednotlivcům, tak rodinám či celým skupinám nejrůznějšího zaměření – od duchovních pobytů, kulturních a uměleckých, odpočinkových až po vzdělávací či prostě individuální pobyty. Občas se stává, že lidé, kteří při příjezdu k nám nechtěli mít s Bohem nic společného, po pár dnech v tichu odjíždějí nějak proměněni, poznali zde jinou dimenzi svého života... Náš dům hostů je tedy otevřen jak věřícím či hledajícím, tak i nevěřícím, hostům ohlášeným a leckdy i neohlášeným. S přijetím pak záleží na aktuální situaci v domě. V praxi se často stává, že když je daný člověk v nějaké životní krizi, tak zrovna, jakoby náhodou, máme pro něho místo.

Pro ženy ve věku od osmnácti do pětatřiceti let pořádáte víkendová setkání. Proč je horní hranicí právě věk 35 let? I ženy staršího věku si nemusí vědět rady se svým životem...

To máte pravdu. Původním smyslem setkání totiž bylo umožnit ženám hledajícím svou životní cestu zakusit, jak vypadá náš konkrétní život, zakusit jeho rytmus, získat víc teoretických i praktických zkušeností o životě podle benediktinské spirituality. Věk do 35 let je záměrný v tom smyslu, že člověk starší poněkud obtížněji zvládá začátek něčeho zcela nového, jak psychicky, tak fyzicky. Je však pravda, že v dnešní době se rozhodování o vlastním životě posouvá stále dál – a možná je tím pádem stále těžší se pro něco trvale nadchnout a rozhodnout. Pro starší či mladší ženy organizujeme několikrát v roce jiná setkání – jde o jednodenní setkání s benediktinskou spiritualitou. Tématem těchto setkání je jedna důležitá myšlenka z Benediktovy řehole, která může být přínosná a užitečná i pro ženy žijící mimo klášter.


Jakým způsobem probíhá „Prodloužený víkend s benediktinskou spiritualitou“ pořádaný pro veřejnost? Mohou se zúčastnit také nevěřící ženy, které by jen rády poznaly jiný způsob života?

Záměrem tohoto víkendu je dát možnost zakusit každodenní rytmus našeho života – rozvrhnout den mezi modlitbu a práci, konkrétně tedy mezi modlitbu církve za celý svět i modlitbu osobní, četbu Bible a jinou duchovní literaturu, práci všeho druhu společně i o samotě, zažít atmosféru ticha, mlčení nebo také něčeho zcela opačného, než co člověk zrovna potřebuje a na co se třeba těší, to vše patří k našemu životu – umět přijímat to, co je pro něho radostné, a zároveň se vyrovnat s tím, co se mu zrovna teď nelíbí, ale takhle to zrovna vyšlo. V tom smyslu je možná lepší, když se těchto víkendů zúčastní osoby, které už mají nějakou duchovní zkušenost za sebou, protože i duchovní impulzy o naší spiritualitě jsou vedeny v tom smyslu, že účastnice již dané pojmy znají. Pro zcela nevěřící ženy bych nabídla možnost setkání a domluvy na nějakém jiném způsobu pobytu u nás. Ani to není ojedinělý případ.


Je možné vzdát se života řádové sestry i po složení věčného slibu?

Možné to je, ale musí k tomu být vážné důvody, které zkoumá příslušná komise – buď na příslušném biskupství, na jehož území se daný klášter nachází, nebo Kongregace pro řeholníky v Římě. To záleží na právním statusu daného kláštera. Proto trvá období rozmýšlení definitivního kroku poměrně dlouho – v benediktinském řádu je to minimálně pět let.


Znáte osobně nějakou ženu, která se později dobrovolně vzdala řeholního života?

Ano, znám jich dokonce několik. Je to vždy oboustranně těžký okamžik. Někdy je to rozhodnutí odejít evidentně správné, což ukáže nejbližší čas – zda ta sestra nějakým způsobem v komunitě chybí nebo naopak její odchod přinesl více klidu. Důvodem odchodu mohlo být i chybné rozlišení rozhodnutí (ať už její nebo ze strany komunity) na počátku při vstupu do kláštera. Na druhou stranu je zajímavé, že skoro všechny, které odešly, jsou vděčné za léta prožitá v klášteře, nevnímají je jako ztracený čas, spíše jako důležitou životní zkušenost. Snad i proto ve většině případů zůstává kontakt s těmito bývalými sestrami i dál srdečný, rády se dál vídáme nebo si píšeme.


Může být sestra z řádu vyloučena? Pokud ano, za která provinění by tomu tak mohlo být?

Zatím jsem se osobně s takovým případem nesetkala. Zřejmě by šlo o závažné přestupky například o uzavření nebo pokus o uzavření manželství nebo odpadnutí od katolické víry, která je přece podmínkou pro vstup do jakéhokoliv řeholního společenství. Další příčinou vyloučení může být vražda nějakého člověka, znásilnění, případně přerušení těhotenství, pokud by už k němu došlo...


Benediktinky z komunity Venio nejsou zahaleny v hábitu, pouze v době modliteb nosí chórový plášť a závoj, jinak upřednostňují civilní oblečení. Z jakých důvodů tomu tak je?

Benediktinky zpravidla chodí v hábitu, sestry z Venia – v Mnichově či v Praze – jsou poněkud výjimkou v benediktinském řádu. Osobně v tom vidím krok kupředu v pojetí řeholního života. Inspiruje mě k tomu i samotný název našeho opatství – Venio, což z latiny přeloženo znamená „přicházím“. Říká to o sobě v Bibli ve 40. žalmu sám Ježíš Kristus, který přišel před více než 2000 lety na naši zemi, aniž kdo tušil, koho mezi sebou mají. Ježíš žil zcela podobně jako mnoho jeho vrstevníků. Neodlišoval se od nich tím, co na sobě nosil, co jedl nebo pil, ale svým způsobem chování, mluvení a hlavně jeho vztahem k Bohu a k druhému člověku. Já osobně jsem měla možnost zažít obě formy řeholního života – jak 12 let v hábitu klauzurní sestry, tak 12 let bez hábitu v mnichovské komunitě Venio. Každá z obou forem má své silné i slabší stránky, šance a úskalí. Nicméně jsem nabyla dojmu, že pro naši českou společnost – a to dokonce při kontaktu s věřícími lidmi, nám tato naše dvě specifika dávají prostě jiné možnosti promlouvat k lidem a s lidmi o Bohu než sestrám v hábitu. Tím nechci tvrdit, že je to lepší řešení. V historii Venia to vzniklo spontánně – během dne chodily členky Venia v běžném oblečení, až po čase se shodly na tom, že na modlitbu by bylo vhodnější mít stejný oděv. Tak vznikl náš chórový plášť.


Jaká povolání se mezi sestrami objevují nejčastěji?

Je to velmi různé a záleží na období v životě komunity. Zpočátku, tj. ve 30.-60. letech minulého století, byly sestry převážně zaměstnány v sociální oblasti, v pozdějších letech zde byly spíše učitelky v různých oborech školství (jazyky, dějepis, hudba, náboženství). Když jsem v roce 2003 poznala komunitu Venio, byla povolání sester velmi různorodá – počínaje od profesorky na vyšší sociální škole, bankovní úřednici, správkyni internetové sítě až po neonatoložku či sestru pracující s postiženými lidmi. Přiznám se, že to byl jeden z důvodů, proč mně tato komunita tak oslovila. Podobné je to tedy i u nás v Praze – máme zde jednu německou spolusestru, která před důchodem působila jako profesorka psychologie na dvou bavorských univerzitách. Další z nás se vydala směrem umění – momentálně je studentka posledního ročníku Akademie výtvarných umění v Praze, jiná sestra se stará o skupinu německých mladých dobrovolníků, kteří se v rámci různých projektů věnují neustálému zlepšování vztahů mezi českým a německým národem, například v Lidicích či Terezíně. Já jsem ještě před vstupem do kláštera vystudovala Fakultu stavební na VUT v Brně a dnes zpracovávám stavební projekty týkající se zdravotně technických instalací. Jak tedy vidíte, spektrum našeho zaměstnání je hodně široké a v každé oblasti se vždy najde někdo, kdo naši přítomnost ocení. Není naším zvykem nebo podmínkou dávat či nedávat najevo, že jsme řeholní sestry. Někdy to kolegové vědí od samého počátku, jiní to netuší po celou dobu působení dané sestry v oboru. V tom spočívají naše zjevné nebo právě naprosto skryté možnosti působení mezi lidmi. Většinou to ale lidé časem vytuší. A to je snad dobré znamení...


Jak nakládají zaměstnané sestry se svým platem? Mohou mít sestry vlastní úspory?

Podle naší řehole máme mít vše společné a neměly bychom vlastnit nic, přičemž zde nejsou myšleny jen peníze, ale vše, co člověk používá (to vede pak k tomu, že se k používaným věcem chováme trochu jinak). Poněvadž ale zde v Praze momentálně všechny pracujeme na živnostenský list, má každá sestra své konto, ze kterého si platí potřebná pojištění a náklady týkající se její práce. Zbytek jde na účet komunity, ze kterého se platí celý provoz kláštera. Vlastní úspory v podstatě nejsou potřeba. Vše, co opravdu potřebuje sestra k životu, má dostat od komunity – což možná zní trochu idealisticky. Možná je zde zásadní onen výraz „co opravdu potřebuje“ k životu. Samozřejmě má každá sestra jiné potřeby, ale mnohdy pak zjistíme, že ke spokojenosti nám stačí mnohem méně, než si myslíme. Zároveň máme ve zvyku každý nákup a výdaj vyúčtovat. Máme tedy stálý přehled o našich příjmech a výdajích. Každá sestra má přístup k penězům a chodí nakupovat, takže díky tomu má také přehled o tom, co daná věc stojí. Viděno z jiného úhlu pohledu – členové benediktinského řádu neslibují doslova slib chudoby, ale spíše se zříkají způsobu ryze „světského obvyklého jednání“ v dané době.


Jaké možnosti trávení času mají v klášteře sestry vyššího věku?

Když vidím moje starší spolusestry, tak myslím vždy na moji budoucnost. Oficiálně končí jejich pracovní nasazení navenek odchodem ze zaměstnání do důchodu, tedy jako u každého jiného zaměstnance či podnikatele. V jakémkoliv klášteře však „pracovní poměr s Komunitou a Bohem“ trvá dál. V naší mateřské komunitě v Mnichově jsou sestry, které i ve svých 75 či 85 letech pomáhají, kde jen můžou. Ale najde se čas i na kulturu – koncerty, divadlo, výstavy, dále třeba také na odpolední procházku či kávu. Na sledování například televize opravdu nezbývá moc času, protože je v komunitě často i nějaký společný večerní program, který je leckdy důležitější a zajímavější či zábavnější než televizní nabídka. Informace o dění doma i ve světě jsou každému přístupné – buď v odebíraných denících či časopisech nebo v televizních novinách. Momentálně je pro nás mladší sestry důležité zajistit, aby i starší sestry, které se z nějakého důvodu nemůžou zúčastnit společné akce, měly možnost alespoň slyšet, co se v klášteře odehrává. Díky tomu, že máme mezi námi jak zdravotní sestry a lékařky, tak sestry IT, je tato sféra, myslím si, dostatečně pokryta.


Co považujete za největší životní úspěch?

Pro mne je životním úspěchem zcela jistě to, že jsem se mohla podílet na návratu benediktinek do Čech, a to vlastně od samého zrodu této iniciativy někdy v roce 1992. Můj nápad to ale nebyl. Spíše jsem to vnímala jako poslání, které buď vyjde, nebo nevyjde. Rozhodla jsem se samozřejmě udělat pro to maximum. Poslední benediktinky totiž odešly po vzniku Československé republiky v roce 1918/1919 do Rakouska. Tehdejší komunitu tvořily převážně sestry německého původu. V roce 2007 jsme tedy v Praze začaly zbrusu nový život, bez nejmenší návaznosti na dřívější zvyky apod., jak tomu bylo v případě mnohých jiných řeholních řádů po listopadu 1989. To nám dávalo široké možnosti, svobodu, ale také vyžadovalo velkou zodpovědnost a pomalé hledání správné formy, vhodné pro současnou českou církev a společnost – samozřejmě při zachování všeho podstatného z benediktinské spirituality a stylu Venia. Naše zakládající komunita v roce 2007 sestávala ze tří českých sester a jedné německé sestry. Později k nám vstoupily ještě další dvě Češky, jedna z nich se rozhodla zůstat v mnichovské komunitě. Dnes je na obzoru vstup další Češky. Z toho mám pochopitelně radost. Co do počtu rosteme pomalu, protože náš životní styl, tj. hledání Boha uprostřed života velkoměsta a zároveň život naplno v klášterním společenství je docela náročný.
Další můj – už ryze osobní – životní úspěch vidím v tom, že se mi podařilo po patnácti letech života v zahraničí a současně zcela mimo obor vrátit se ke stavebnictví, naučit se projektovat digitálně, zařadit se během pár měsíců do světa, který mezitím díky rozvoji různých technologií udělal obrovský skok dál. Upřímně řečeno bylo pro mne po všech stránkách odvážnější vrátit se do světa, který byl o velký kus dál, než z něho odejít a vše zanechat...

Rozhovor se sestrou Vilmou
(Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského)

Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského vznikla na popud mladého advokáta Josefa Chauvenela, který chtěl po třicetileté válce pomoci chudým a nemocným. Kde se s činností sester můžeme setkat dnes?

Konkrétně dnes potkáte boromejky hlavně u nemocných – v Praze v nemocnici Pod Petřínem, v Praze-Řepích v domově sv. Karla Boromejského, dále v domě sv. Antonína v Moravských Budějovicích, kde se sestry starají o seniory, v Ostravě, kde sestry působí v mobilním hospici. Nejsou to však jen nemocní, mnohé sestry se věnují mladým lidem, některé se také starají o naše staré sestry, popř. zajišťují chod domácnosti.

Jaká povolání se mezi sestrami objevují nejčastěji?

Převažují zdravotní sestry a ošetřovatelky, ale máme mezi sebou i učitelky, kuchařky nebo sestry mající ekonomické vzdělání.

Jakým způsobem se může veřejnost zapojit do aktivit pořádaných řeholnicemi?

V ČR žijeme v deseti komunitách a každá komunita je specifická, v místě každé komunity mohou lidé poznávat sestry a jejich život různě. Také se mohou zapojit jako dobrovolníci a navštěvovat v našich zařízeních nemocné a seniory, vzít je ven na procházku, něco jim přečíst apod. Pokud někdo najde odvahu, může nás navštívit a zeptat se na to, jak žijeme.
V Praze a Moravských Budějovicích je každý rok pořádán seminář Křesťan a zdravotník. Dále se pořádají zahradní slavnosti, dětský den, kterých je možno se účastnit.

Co mohu udělat pro to, abych byla přijata právě k Milosrdným sestrám sv. Karla Boromejského?

Do společenství může být přijata každá dívka ve věku 16-35 let katolického vyznání, která přijde dobrovolně. Konkrétně to vypadá různě, dívka třeba pozná sestry a zalíbí se jí jejich způsob života. Se sestrami se může potkat na setkáních mladých nebo v kostele, pokud má v sobě touhu po životě v klášteře, osloví tedy naši sestru. Nebo dívky hledají různá společenství na internetu, osloví tedy sestry přes naše stránky – www.boromejky.cz., popř. je mohou kontaktovat prostřednictvím Facebooku. Dívky do společenství přijímá generální představená – po určité době poznávání např. dívka dojíždí do nějaké komunity a poznává, zda ji Pán volá k nám. Nefunguje to tak, že dnes se rozhodnu pro život v klášteře, zítra jdu za generální představenou, která mě přijme, pozítří se stěhuji do kláštera. Pokud je dívka přijata, než se stane sestrou, prochází ještě několika etapami řeholního života – kandidaturou, postulátem a noviciátem.

Co byste vzkázala ženám – kdy je právě řeholní život tou pravou volbou?

Řeholní život není volba z nouze, není to život pouze pro ty „svaté“, hodné, tiché... je to poznání životní cesty (v řeholních společenstvích je mnoho sester temperamentních, často jsou lidé překvapeni, že se smějeme, máme zájmy jako „obyčejní smrtelníci“ atd.). Je to jako když někdo potká velkou lásku, zamiluje se... mnohdy to je úplně jiné než představy, které jste si o životě dělala, ale je to pecka. Řeholní život je jednou z cest, pak je na každém, aby poznal tu, na kterou ho Bůh zve, a dokázal na to pozvání odpovědět. Vzkázala bych jim tedy, aby měly odvahu odpovědět, když poznají, že je Pán zve na cestu následování.



Může žena vstoupit do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského i v případě, že má potomky?

Není běžné, aby do klášterů vstupovaly ženy, které mají potomky. Máma má být u dětí, je to její cesta, poslání, závazek. Snad někde přijímají ženy – vdovy, které mají již dospělé děti, u nás to však není běžné.



Jedním z požadavků pro přijetí do kandidatury Vaší kongregace je věk 35 let. Proč právě tento věk je hranicí pro přijetí?

Vstupem do kandidatury začíná proces tzv. formace, tedy výchovy. Z člověka, který přijde do kláštera, se řeholník nestane za týden, je to dlouhodobý proces. Čím je člověk starší, tím hůře přijímá jiný způsob života, než na který byl zvyklý. A řeholní život je specifický, má své zákonitosti. Starší uchazečka o řeholní život už nemusí být schopna přijmout všechny požadavky řeholního života. Tato horní hranice pro přijetí do společenství také vychází ze zkušenosti řeholních společenství. Samozřejmě existují výjimky a generální představená může přijmout ženu starší 35 let.

Je možné vzdát se života řádové sestry i po splnění doživotního slibu?

Skládáme doživotní sliby – v našem společenství jsou 4 – chudoby, čistoty, poslušnosti a milosrdenství. Sestry, které se rozhodnou odejít ze společenství po složení doživotních slibů, si o rozvázání slibů písemně žádají. Odchod sester /rozvázání slibů/ povoluje Apoštolský stolec.
V těchto případech se řídíme Kodexem kanonického práva.



Znáte osobně nějakou ženu, která se po splnění doživotního slibu dobrovolně vzdala řeholního života?

Ano, znám.



Může být sestra z řádu vyloučena? Pokud ano, za která provinění by tomu tak mohlo být?

Řeholník může být z řádu vyloučen, propuštěn. Týká se to jak řeholníků s časnými sliby, tak řeholníků se sliby doživotními. Případy, jichž se to týká, uvádí Kodex kanonického práva – např. odpad od katolické víry, uzavření manželství, trvalé zanedbávání povinností zasvěceného života, opakovaná porušení posvátných závazků, tvrdošíjná neposlušnost vůči zákonným příkazům představených v závažné věci, velké pohoršení vzniklé ze zaviněného jednání člena společenství apod. Každé provinění však musí být závažné a dále právně dokázané.



Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského bývají (s výjimkou novicek) tradičně zahaleny do hábitu. Ve 21. století jsem se ovšem už setkala i s řády, které zastávají názor, že není třeba víru v Boha projevovat zahalením. Takové sestry pak lze potkat v civilním oblečení. Jak se k takovému názoru stavíte Vy?

Svůj řeholní oděv vnímám jako viditelné znamení toho, že patřím Bohu. Každý, kdo mě potká, ví, s kým má tu čest. Moje osobní zkušenost s hábitem je taková, že lidé mě berou takovou, jaká jsem... i s hábitem, jde o to, jak pravdivě žiji. Ti, kteří mě náhodně potkávají, pokřikují na mě nebo nějak negativně reagují (častokrát proto, že o řádových sestrách mají různé představy, mnohdy zkreslené, popř. jsou mylně informováni), se snažím neřešit, protože během letmého setkání na ulici asi názor nezmění. Mám radost ze setkání s lidmi, kteří mají odvahu se zeptat na to, co je zajímá (slušně), často jsou překvapeni z toho, že jsme obyčejné, normální.



Je něco, co byste ráda do budoucna v kongregaci prosadila/změnila?

Nic mě nenapadá.



Prozradíte Váš největší dosavadní životní úspěch?

Stala jsem se boromejkou J.

Jak byste popsala štěstí? Kdy člověk pozná, že se vydal správnou životní cestou?

Štěstí je podle mě souhrn všeho, co denně prožívám – radosti, bolesti, výhry, zklamání, neúspěchy, úspěchy, nezdary, slzy, smích... za tím vším je hluboký trvalý pokoj, který se nemění emocemi. Toto je pro mě štěstí.
Stoprocentní jistotu správné volby člověk nebude mít nikdy, jde zase o každodenní život – se vším, co přináší. A tváří v tvář této realitě člověk v srdci zažívá, že je na správném místě, přestože to neumí vysvětlit ani procentuálně dokázat.

Děkuji za rozhovory!


Autor: Klára Kimberly Víznerová | čtvrtek 30.6.2016 0:00 | karma článku: 16.89 | přečteno: 2102x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 27.66 | Přečteno: 517 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 299 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.78 | Přečteno: 525 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2075

Nebát se být tím, čím nemůžeme nebýt.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...